„Už jede?“
„Ještě ne. Koukej na roh u pekárny.“
„Koukám.“
Je sedm deset, říjnové ráno, obloha má ještě barvu inkoustu a pětiletá holčička v napůl zapnuté bundě tiskne nos na okenní sklo. Oblečená je už dvacet minut. Holinky má na špatných nohách a nikdo nemá to srdce jí to zatím říct.
Školní autobus je pant jejího dne. Dokud nepřijede, patří domů. Jakmile vyleze po schůdku dovnitř, patří škole. Tyhle omalovánky školního autobusu provázejí jedno takové ráno od okna ke školní bráně a zpátky, zastávku po zastávce, s obrázkem pro každé místo a něčím užitečným na každé z nich.
Sedm deset, u okna
Čekání je pro malé dítě nejdelší část rána a nejhůř se vyplňuje. S tabletem je autobus vyrušení. Omalovánka vede pohled od papíru na ulici a zpátky, přesně tam, kde ho chceš mít.
Začněte autobusem. Je tu malý příběh, který stojí za vyprávění: žlutý autobus z obrázkových knížek je žlutý schválně. V dubnu 1939 svolal profesor Frank Cyr odborníky na školní dopravu do Teachers College v New Yorku a ti se shodli na jediném odstínu žluté, protože černé písmo je na něm v šeru časného rána a pozdního odpoledne nejlépe čitelné (Teachers College, Columbia University). Sám Cyr tu barvu vždycky považoval spíš za oranžovou než žlutou.
Váš autobus možná vypadá úplně jinak. V mnoha městech jezdí do školy obyčejný městský autobus v místních barvách: červenobílý, zelený, modrý, krémový s pruhem. Tak z toho udělej hru. Vytiskni omalovánku městského autobusu a požádej ji, ať ho vybarví barvami toho, který za chvíli vyjede zpoza rohu. Až se objeví ten skutečný, porovná si obrázek přes sklo.
Od tří do pěti let stačí jedna sytá barva na karoserii a jedna tmavá na kola a obrázek je hotový. Okna po ní nechtěj.
Od šesti do deseti let je prázdné pole nad čelním sklem místo pro číslo linky. Ať do něj napíše číslo svého autobusu a název své zastávky a dokreslí vpředu řidiče, pokud ví, kdo jezdí v pondělí.
Večer předtím, u dveří
Klidné čekání v sedm začíná v sedm večer předtím. Okno funguje, jen když nic nechybí ve chvíli, kdy se autobus objeví. Ztracená rukavice přesně ve chvíli, kdy světla zahýbají za roh, udělá z dobrého rána sprint.
Udělej ze dveří místo, kde se chystá zítřek. Po večeři spolu všechno nachystejte, každý večer ve stejném pořadí, a nech ji odškrtávat nahlas:
- školní taška, sbalená a zavřená, opřená o zeď
- holinky vedle sebe, levá vlevo
- bunda na věšáku, reflexní přívěsek už připnutý
- jízdenka nebo průkazka ve vnější kapse, kde ji malé ruce najdou
- zítřejší omalovánka a dvě pastelky na parapetu, připravené na čekání
Poslední položka znamená víc, než se zdá. Omalovánka vybraná večer je slib: zítra bude u okna co dělat. Funguje to jako večerní rituál u vybarvování před spaním, malé, každý večer stejné a hotové dřív, než je někdo unavený.
Pokud jezdí se starším sourozencem nebo s dítětem od sousedů, polož na parapet i druhou omalovánku. Na zastávce je klidněji, když i velcí mají úkol.
Cesta na zastávku za tmy
Na podzim a v zimě vede cesta k autobusu často šerem a to mění, co řidič vidí. Dítě v tmavé bundě na špatně osvětlené ulici je těžké zahlédnout, dokud auto není hodně blízko.
Ten rozdíl je celý důvod, proč má reflexní přívěsek viset na věšáku. Počítají se klipy, reflexní pásky na rukávech i taška s reflexními plochami. ADAC radí hledat na reflexním oblečení označení normy EN ISO 17353.
Tady pomůže omalovánka úplně bez kázání. Na obrázku níže jde rodič s dítětem k přístřešku zastávky pod pouličními lampami. Požádej ji, ať na něm najde všechno, co by se ve světle reflektorů rozsvítilo, a vybarví to tou nejzářivější barvou, kterou má: pásky na rukávech, přezky, jezdec zipu na batohu. Pak udělejte stejnou kontrolu na její skutečné bundě v předsíni. Pětiletá holka si s nadšením prohlédne rukávy, jestli na nich nejsou „svítící kousky“, když je zrovna hledala na papíře.
Pro děti od šesti do deseti let přidejte počítací hru na cestu: kdo cestou uvidí víc odrazek, na kolech, na taškách, na sloupcích u silnice? Drží to oči nahoře a v pohybu a z tmavé cesty se stane ta část rána, na kterou se těší.
Na zastávce
Na zastávce bydlí pravidla a děti mají rády pravidla krátká a každý den stejná. Tahle pocházejí od organizací pro bezpečnost silničního provozu z obou stran Atlantiku. Říkejte si je každé ráno ve stejném pořadí, dokud ti je nezopakuje sama:
- 1Vyjděte tak, abyste byli na zastávce asi pět minut před autobusem a nikdo nemusel běžet (NHTSA).
- 2Čekej dál od kraje silnice, asi dva velké kroky, a hraní si nech na potom.
- 3Vykroč dopředu, teprve když autobus úplně zastaví, dveře jsou otevřené a řidič řekne, že můžeš.
- 4Při nastupování i vystupování se drž madla.
- 5Po vystoupení počkej, až autobus odjede, a teprve potom přecházej silnici, abys viděla provoz a provoz viděl tebe (ÖAMTC). Tam, kde jezdí žluté školní autobusy s vyklápěcí značkou stop, platí jiné místní pravidlo: přecházet před autobusem, aspoň pět obřích kroků před ním, až se podíváš řidiči do očí (NHTSA).
Dvě omalovánky tady patří k téhle chvíli. Na jedné je prázdná zastávka s batohem opřeným o lavičku, na druhé autobus s otevřenými dveřmi. Menší děti můžou vybarvit nejdřív zastávku a pak autobus a ty se můžeš zeptat, kde by dítě z obrázku mělo při čekání stát. Větší se můžou do prázdné zastávky nakreslit samy, dva velké kroky od obrubníku.
Pokud je zastávka letos nová, zajděte tam spolu jednou o víkendu, kdy na ničem nezáleží. Postav se tam, kde bude stát ona. Podívejte se na roh, odkud autobus přijíždí. Místo, které už zná, je za tmavého úterního rána mnohem míň strašidelné.
Sedadlo u okna
Jakmile nastoupí, dá jí autobus něco, co žádné auto: vysoké sedadlo, velké okno a nikoho, kdo by se jí vyptával. Některé děti to milují od prvního dne. Jiným připadají první týdny hlučné a okno je to klidné místo, kam se dívat.
Dej oknu úkol. Krátká hra, kterou může hrát sama, dokud jízda trvá, funguje líp než hračka, která se skutálí pod sedadlo:
„Kolik psů dneska?“
„Čtyři. Jeden měl kabátek.“
„Zítra spočítej červené dveře.“
Každých pár dní změňte, co se počítá: červená auta, lidi s deštníkem, stromy, které už shodily všechno listí. Cestou domů ti řekne číslo a máte rozhovor, který jde dál než k otázce, jaké to bylo ve škole. Stejné hry u okna fungují i na delších cestách, jako v tipech na to, co opravdu funguje na zadním sedadle.
Na večer je omalovánka toho, co počítala, pěkné zakončení. Jestli to byli psi, najdi psa, jestli stromy, strom. V showroomu je omalovánka skoro ke všemu, co zahlédne přes sklo:
Co dalšího bys chtěl vybarvit?
Vyber nebo napiš nápad — otevře se v nové záložce.
Autobus domů
Odpolední autobus přehraje ráno pozpátku. Vystoupí na zastávce, počká, až autobus odjede, a dojde ke dveřím, kde budou dnes večer zase stát její holinky. V tuhle roční dobu se cestou domů už může stmívat, takže reflexní přívěsek si své místo zaslouží dvakrát denně.
Vybarvený autobus dej tam, kde ho uvidí, na lednici nebo k věšákům. Děti mají rády důkaz, že autobus, který vybarvily, je ten, kterým jezdí. Některé rodiny si z toho udělají malou řadu: autobus v říjnu, autobus ve sněhu, autobus poslední den před prázdninami, každý vybarvený u stejného okna.
Po pár týdnech se čekání u okna změní. Přestane se ptát, jestli už jede, a začne ti hlásit, kolik minut zbývá. To je chvíle, kdy se autobus stal jejím.
Autobus je první část dne, kterou zvládá sama. Dej jí čekání, cestu a sedadlo u okna jako malé vlastní úkoly a ráno začne patřit jí.
